ÚVOD DO DĚJEPISU

Moderní historiografie upřednostňuje civilizační pojetí dějin (civis = občan). Toto poprvé užil hrabě Mirabeau (v 18 stol. - osvícenství). Ten chápal tuto dobu jako občanskou společnost = svobodnou společnost, byl proti starému životnímu stylu spjatému s poddanstvím a venkovem. Mezi další myslitele patřili zejména Kant, Hegel, Condorcet, Guizot a Engels. Ti chápali civilizaci jako dokonalý stav (cíl vývoje) - protiklad barbarství. Dnešní pojetí civilizace je souhrn společných znaků lidských společenství vzniklých z tvořivé činnosti člověka a lišící se v místě a čase. K civilizaci patří filozofické myšlení; ekonomické představy; vědy; hmotný a duchovní život; technika; právo; umělecká tvorba; náboženství a etika. Konceptem dějin označujeme stručné vylíčení pravěkého způsobu života. Příkladem civilizace je například Starověké Řecko nebo Starověký Řím.

Historie - dějiny, pojmy, význam
Slovo historie pochází z řeckého slova historia a znamená přesně „to, co se stalo“.
Historie je 1) reálný proces vývoje lidské společnosti; 2) vědecká disciplína popisující a interpretující (vykládající) vývoj lidské společnosti od počátků existence člověka na zemi až do současnosti. Popisuje hospodářské, politické a sociální poměry, může zkoumat dějiny techniky, vědy, kultury nebo umění. Za zakladatele historie je považován Hérodotos („otec dějepisu“).
Dějepis je vyučovací předmět zabývající se dějinami, je to zprostředkované poznání.

Historiografie je všeobecný popis dějin, v širším slova smyslu znamená dějepisectví.
Pojetí dějin
1) křesanské (idealistické = lineární)
- v dějinách se uskutečňuje „vyšší záměr“ (=> vůle Boha)
- dějiny jsou dějinami spásy
- stvoření světa, vyhnání z ráje, ..., apokalypsa
2) materialistické
- určující princip v dějinách je materiální princip (příroda, člověk, činnost lidí)
- člověk je výsledkem přírodního vývoje
- tvůrcem dějin je člověk (aktivní, tvůrčí) - svou prací vytváří materiální hodnoty
- materialistické dějiny jsou závislé na materiální základně
(nemusí-li se člověk starat jen o fyz. potřeby, pak vzniká umění, kultura, náboženství a filozofie)
3) jiné pojetí dějin
a) dějiny jsou nahodilým sledem událostí bez vnitřních souvislostí, proto v nich nemůžeme hledat smysl
b) dějiny jsou neustálým koloběhem vzniku, vývoje a zániku (Otokar Spengler)

Význam dějin
„Historia magistra vitae“ (Cicero)
Člověk si uvědomuje souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností.


Metody historické vědy (postup při poznávání minulosti)
a) heuristika
Heuristika pojímá vyhledávání a shromažďování historických pramenů a literatury. Prameny jsou veškeré pozůstatky lidské činnosti (předměty denní potřeby, kosterní pozůstatky, stavby, umělecké výrobky,..). Prameny dělíme na prameny podané ústní formou, písemné prameny a obrazové prameny (atlasy, mapy).
b) kritika
Kritika zjišuje pravost, pravdivost a hodnověrnost pramene.
c) interpretace
Ve třetí fázi poznávání minulosti vykládáme prameny.
d) syntéza
V poslední fázi následuje shrnutí a závěr.

Pomocné vědy historické (PVH)
PVH vznikly na konci 17. století jako pomocné vědy při studiu starověkých a středověkých dějin (dnes používané i na novější dějiny). Jsou důležité pro oblast lidské činnosti. Patří sem obory: paleografie (nauka o písmu), diplomatika (nauka o listinách), heraldika (nauka o štítech), genealogie (nauka o rodech), numismatika (nauka o mincích), sfragistika (nauka o pečetích) a chronologie (časová určení).

Chronologie (chronos = čas)
Chronologii dělíme na matematickou (astronomickou) a na historickou. Historická chronologie sleduje, jak byl měřen čas v různých dobách u různých národů. Chronologické údaje minulosti pak převádí na dnešní dataci. Naše chronologie je chronologie latinského křesanství. Ve starověkém Orietnu se počítaly roky podle vlády panovníků, v antickém Řecku podle olympiád. První olympiáda byla v roce -726. Ve starověkém Římě se datovalo buď od údajného založení města (Ab urbe contida, -753) nebo podle vlády konsulů (později císařů). V roce 525 bylo zavedeno datování od narození Krista (vymyslel to mnich, ale narození Krista nebylo určeno přesně. Podle tohoto letopočtu by se měl Kristus totiž narodit 4 roky před Kristem (4 roky před n. l.)). V Evropě se tento letopčet vžil v 8. - 9. století.
V roce 1582 byla provedena reforma, byl založen Gregoriánský kalendář (podle papeže Řehoře). Do té doby platil Juliánský kalendář z roku 46, který se však za uplynulá staletí odchýlil od přírodního kalendáře o 10 dnů. A tak jednoho dne bylo 4. října (1582), a druhého dne 15. října. V Čechách byl tento letopočet přijat již v roce 1584 (za vlády Rudolfa II.), postupně jej přijímala většina Evropských zemí se západokřesanskou orientací. V 19. století jej přijalo i Japonsko, v roce 1918 (po VŘSR) SSSR, v roce 1924 pak Řecko.
Genealogie
Genealogie zkoumá rodové vztahy (genus = rod). U nás se tím zabývali už nejstarší kronikáři (Kosmas). V genealogii se používají četné genealogické značky * (narodil se) † (zemřel) Ľ (sňatek), Ą (žena),  (muž), ...
Heraldika
- od slova Herold (ceremoniář na dvoře, znalec erbů, štítonoš); popisuje erby (znaky) zvláštní heraldickou řečí a historizuje je
Sfragistika
= zkoumá pečetě (ty uzavírají písemnosti); ověřuje (zajišuje) platnost a správnost písemností
Numismatika
- nauka o mincích
Panovník (rex, regis) získával regály, a to horní (právo těžit) a mincovní (právo razit mince). Tyto práva mohl předávat, ale to se dělo jen výjimečně. Mince je pragéřské dílo, skládá se ze dvou částí - avers (líc) a revers (rub).
V Čechách měna procházela mnoha změnami. První ražené mince na pzemí českého státu byly denáry (10. století - 1300), které se začaly razit za Boleslava II., a brakteáty, které se razily jen z jedné strany. Na počátku 16. století se začaly razit tolary (v Jáchymově; hlavním představitelem byl Ondřej Šlyk). Za Habsburků se začala používat konvenční měna a zlatková měna (ze stříbra). Až v roce 1892 se začala používat korunová měna. V roce 1919 provedl ministr financí Rašín odluku české měny od rakouské.
Kodikologie
- codex = středověká kniha
Knihy psané ve středověku byly většinou neúřední povahy, nejprve se opisovaly (v klášterních skriptoriích), teprve v 15. století byl vynalezen knihtisk. Kodikologie zkoumá, jak a proč vznikl rukopis, jak kodexy putovaly. Opisovala se především náboženská literatura a antická díla a eposy. Vytvořit kodex nebylo nic jednoduchého. Nejprve mnich musel vyrobit papír, inkoust,; vlastní psaní také nebylo jednoduché; často mnich psal třeba jednu stránku celý den. Pak dostal codex do ruky iluminátor, který knihu ilustroval.
Metrologie
Metrologie je věda shromažďující informace o mírách a snaží se je přeměnit na moderní měrné jednotky. Spolu s hospodářskou roztříštěností středověké Evropy byla i měrová roztříštěnost. Až v průběhu 17. - 18. století se Evropa snažila unifikovat měrové jednotky. Metrická soustava byla však založena až v roce 1795 (za velké francouzské revoluce). V roce 1875 byla podepsána metrická konvence.
ČSR přijala metrickou soustavu v roce 1922, do roku 1970 ji přijaly i ostatní Evropské státy. Výjimkou je Velká Británie, která metrickou soustavu uzákonila až v roce 1976, avšak dodnes používá i staré měrové jednotky.
Paleografie (Paleos = starý, grafein = psát)
Termín paleografie vzniká ve Francii v 18. století, dnes používáme latinskou paleografii (píšeme latinkou). Latinku dělíme na MAJUSKULU, minuskulu a kurzívu ( kurzívu ). Cílem paleografie je správně číst a místně a časově určit písmo. Základem je srovnávání velkého množství materiálu uloženého v archivech. Mezi nutné znalosti patří způsob psaní, znalost, čím se psalo (vytesávání, vyrývání, brk, kovové perko) a na co se psalo (přírodní materiál nebo na umělý materiál = papyrus, papír,...).
Diplomatika
Nauka o písemnostech, listinách, dopisech, druzích psacích nástrojů a látek.
Demografie
Nauka o obyvatelstvu (natalita, mortalita, přírůstek a úbytek obyv., migrace, ...).
Epigrafika
Nauka o nápisech tesaných do kamene či rytých do kovu.
Faleristika
Nauka o řádech a vyznamenáních.
Filigranologie
Nauka o papíře (studuje dějiny papíru, určuje stáří písemností dle papíru).
Kampanologie
Nauka o zvonech. (campana = lat. zvon)
Statistika
Nauka o změnách ve spol., charakterizuje spol. jevy kvantitativním způsobem.
Vexilologie
Nauka o praporech.
Periodizace dějin
- rozdělení dějinného vývoje na určité epochy (etapy)
- pravěk - starověk - středověk - novověk - soudobá společnost
3 mil. 4.tis.př.Kr. 476 po Kr. 1492 n.l. 19.stol.n.l. 20. stol.n.l.
- podle způsobu výroby a vztahů ve společnosti:
- prvotně pospolná spol. - otrokářská spol. - feudální spol.- kapitalistická (občanská) společnost

Vývoj pohledu na historii

V 19. století měla historie velkou autoritu (Fr. Palacký, ...), avšak 20. století se od historie odklání, a to hlavně kvůli světovým válkám a krizím, které způsobují v lidech pesimismus a nedůvěru, dochází k rozkladu dosavadních morálních hodnot, a vzniká názor, že z dějin se nelze poučit, protože nemají žádný smysl. Výklad dějin se tak stal nástrojem ideologie, hrál v boji o moc (zneužívala se historie, měnila se). Na historii mělo vliv to, jakým způsobem byly prezentovány výsledky historického poznání; dochází se k názoru, že poznání dějin je obtížné.


Test z této kapitoly

Zpět do hlavního menu Dále - Pravěk

Š 1997 - 1999, Václav Němec